Státy Perského zálivu si válku s Íránem nepřály, protože věděly, jak by mohla skončit. Teď však čelí problematickému míru a s ním i řadě nepříjemných rozhodnutí. Mají například přijmout základní logiku dohody amerického prezidenta Donalda Trumpa s Íránem, podle níž lze Írán ekonomicky motivovat ke změně chování? Nebo je rozumnější předpokládat, že to možné není, a připravit se na další konflikty? A mají hledat nové bezpečnostní garance, když Spojené státy ukázaly, že se na ně nelze plně spolehnout, nebo naopak ještě více prohloubit spolupráci s americkou armádou a její protivzdušnou obranou?
Nejlepší odpovědí je pravděpodobně kombinace všech těchto možností. Klíčem k úspěchu ale bude, aby státy regionu budovaly novou bezpečnostní architekturu společně, nikoli ve vzájemné konkurenci.
Narušení obchodních tras přináší trvalé změny
Historie ukazuje, že významné narušení obchodních tras obvykle vede k trvalým změnám, a současná situace pravděpodobně nebude výjimkou. Státy Perského zálivu už zkoumají různé možnosti, jak posílit svou bezpečnost. Chybí jim ale jednotný postup.
Memorandum o porozumění prosazované administrativou Donalda Trumpa by v případě plné realizace znamenalo zásadní obrat v americké politice vůči Íránu. Spojené státy se po desetiletí snažily Islámskou republiku oslabit tím, že ji odříznou od světové ekonomiky, a zároveň usilovaly o to, aby jejich regionální spojenci tento přístup podporovali.
Prioritou se stala stabilita
Dlouhou dobu to byly právě státy Perského zálivu, které po Washingtonu požadovaly tvrdší postup vůči Íránu. Většina z nich odmítala jadernou dohodu z roku 2015, protože se obávala, že poskytne íránskému režimu více finančních prostředků, aniž by odstranila bezpečnostní hrozbu.
Podle amerických diplomatických depeší zveřejněných v roce 2010 tehdejší saúdský král Abdalláh bin Abd al-Azíz opakovaně vyzýval Spojené státy, aby proti Íránu podnikly vojenský zásah.
To už ale neplatí. Státy Perského zálivu dnes při snaze diverzifikovat své ekonomiky dávají přednost stabilitě, což omezuje jejich možnosti při řešení vztahů s Íránem. Jeho raketový arzenál navíc zvyšuje zranitelnost nových investic v regionu.
Útoky zpochybnily miliardové investice
Během války drony Šáhid zničily tři datová centra společnosti Amazon.com ve Spojených arabských emirátech a Bahrajnu. Útoky narušily bankovní systémy obou zemí a vyvolaly pochybnosti o plánech vybudovat v Perském zálivu infrastrukturu pro umělou inteligenci za desítky miliard dolarů.
Nejvíce útoků zasáhlo Spojené arabské emiráty, jejichž hospodářský úspěch je navíc závislý na bohaté a vysoce mobilní zahraniční komunitě. Země si proto nemůže dovolit ani návrat ozbrojeného konfliktu, ani mír, který by ponechal trvalou hrozbu dalších íránských útoků.
Hormuzský průliv jako nový nástroj tlaku
Region zároveň čelí možnosti, že poválečný Írán získá schopnost kontrolovat a zpoplatňovat dopravu přes Hormuzský průliv, především na úkor států Perského zálivu. Donald Trump sice tvrdí, že k tomu nedojde, jeho ujištění ale mají jen omezenou váhu. Geografická poloha i text memoranda totiž svěřují budoucí fungování průlivu Íránu a Ománu.
V Íránu se už objevují úvahy o ročních příjmech až 40 miliard dolarů. Takový scénář je sice krajní, vznik nového systému správy námořní dopravy je však velmi pravděpodobný.
Země hledají alternativní cesty
Jedním z řešení je omezit přepravu přes Hormuzský průliv. Spojené arabské emiráty chtějí svou závislost na této trase zcela odstranit, především rozšířením kapacity ropovodů vedoucích do ománských přístavů mimo Perský záliv. Kuvajt minulý měsíc oznámil, že jedná se Spojenými arabskými emiráty i Saúdskou Arábií o zajištění kapacity ropovodů pro vývoz své ropy.
Nestačí jen nové trasy
Snížení závislosti na Hormuzském průlivu je nezbytné, samo o sobě ale nestačí. Státy Perského zálivu musí také posílit svou obranu, aby byla jejich města i klíčová energetická a vodohospodářská infrastruktura odolnější vůči útokům. Zároveň všechny nějakou formou navazují dialog s Teheránem ve snaze zmírnit napětí.
Dosavadní americký přístup, podle něhož se všechny země regionu měly sjednotit proti Íránu, se ukázal jako recept na nestabilitu. Po určitou dobu fungoval díky tomu, že Spojené státy poskytovaly svým spojencům vojenskou ochranu výměnou za možnost využívat jejich základny. Rozhodnutí Washingtonu vstoupit letos v únoru do války ale proměnilo hostitelské státy v cíle útoků, které Spojené státy nedokázaly plně ochránit. Region proto potřebuje nový bezpečnostní model.
Společný postup místo soupeření
Má smysl pokusit se zapojit Írán do regionální ekonomiky a dát mu zájem na zachování stability. Není jisté, že tento přístup uspěje, protože značná část režimu si zachovává revoluční charakter. Alternativy v podobě ekonomického tlaku a války už ale byly vyzkoušeny a skončily neúspěchem.
Stejně tak dává smysl omezovat závislost na Spojených státech jako jediném garantovi bezpečnosti, přestože je nelze zcela nahradit.
Současné hledání nových bezpečnostních řešení však naráží na to, že jednotlivé státy postupují odděleně. Odráží to rozdílnou míru rizika, které vnímají zejména Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty, zároveň to ale oslabuje jejich společný vliv a zvyšuje riziko budoucích sporů.
Saúdská Arábie například posiluje spolupráci s Pákistánem, Tureckem, Egyptem, Katarem a Čínou. Oproti tomu Spojené arabské emiráty prohlubují vztahy s Izraelem a Indií. Tyto dvě skupiny partnerů jsou do značné míry vzájemně neslučitelné a jejich paralelní rozvíjení přenáší do regionu další geopolitické soupeření.
Státy Perského zálivu budou zřejmě ještě řadu let udržovat nestabilní vztahy s nepřátelským režimem v Teheránu. V tomto novém a roztříštěnějším prostředí proto bude nejdůležitější upevňovat vzájemnou spolupráci, především mezi Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty.
ZDROJ: Bloomberg, přeloženo pomocí AI
