by Martin Ivens
Andy Burnham, sympatický nový britský premiér, těží z růstu podpory v průzkumech veřejného mínění. Den ekonomického zúčtování se ale rychle blíží: do předložení rozpočtu zbývají pouhé dva měsíce.
Burnham při bezohledném převratu, kterým sesadil Keira Starmera, neprojevil žádnou macbethovskou „slabost odhodlání“, v ekonomice ale zaváhal. Hned na začátku musel dluhopisové trhy ujistit, že bude dodržovat fiskální pravidla svého předchůdce — omezení, která kdysi odmítal jako finanční fetišismus. V době, kdy dlouhodobé náklady na půjčky kvůli rostoucím vládním deficitům napříč skupinou G7 dosahují nových maxim, je dobře, že premiér svůj dřívější postoj včas korigoval.
Tři moudří muži pomohli uklidnit rozbouřené trhy, když vyšlo najevo, že formují Burnhamovo ekonomické uvažování. Jim O’Neill má respekt jako bývalý hlavní ekonom Goldman Sachs Group Inc. a poradce posledního dlouho sloužícího konzervativního ministra financí George Osborna. Andy Haldane, nynější prezident British Chambers of Commerce, jako náměstek guvernéra Bank of England osamoceně a správně předpověděl inflační skok v roce 2022. Richard Hughes, bývalý šéf Office for Budget Responsibility, zase sliboval dodat fiskální důvěryhodnost.
O’Neill a Haldane sdílejí Burnhamovu vášeň pro oživení průmyslových oblastí jejich rodného severu Anglie. O’Neillovy myšlenky inspirovaly Osborneovu iniciativu Northern Powerhouse, zatímco Haldane dlouhodobě prosazuje lepší dopravní spojení a vyšší výdaje na infrastrukturu, které by pomohly překlenout regionální rozdíly v Británii. Jsou tedy přirozenými spojenci, ale zároveň tvrdými realisty.
Nikdo z této trojice však nepřijímá oficiální funkci. O’Neill v pátek řekl Financial Times, že se „rozhodl nepřijmout formální roli“, a jako důvod uvedl omezení spojená s nutností vložit svá finanční aktiva do slepého svěřenského fondu. „Není to kvůli žádným politickým neshodám,“ uvedl s tím, že doufá v pokračování neformálního vztahu s Burnhamem a jeho týmem.
Haldaneovo rozhodnutí nevstoupit do vlády naopak zřejmě souvisí s politikou. V ostrém článku pro FT z minulého týdne označil předchozí rozpočty vlády za „vyloženě škodlivé“ pro soukromý sektor. Vyzval vládu, aby oznámila „moratorium na další zvyšování daňové a regulatorní zátěže spotřebitelů a podniků po zbytek tohoto volebního období. Bylo by to ekvivalentem fiskální Hippokratovy přísahy ‚neškodit‘ náladě v soukromém sektoru.“
Hughes, třetí člen této trojky, má ideální kvalifikaci k posuzování výdajových plánů nové vlády. V lednu před Sněmovnou lordů vypověděl, že volební manifest Labour Party z roku 2024 „vůbec nevypadal“ jako skutečný vývoj daní a výdajů poté, co strana převzala vládu. Ani on ale na Downing Street č. 10 stůl nezískal.
Burnham po pouhém měsíci v úřadu ovládá politickou scénu, ale má jen omezené časové okno na zpřesnění své nabídky prosperity. Je prvním premiérem od Borise Johnsona, který dokázal povzbudit nerozhodnuté voliče, a jeho optimismus typu „dokážeme to“ je nekonečně přitažlivější než Starmerova sklíčenost. Jeho poselství ve stylu „naděje a změny“ sklízí pochvalu za to, že v nejlepších chvílích připomíná Billa Clintona a Baracka Obamu. Burnhamovo zvládnutí sociálních sítí z něj už udělalo známější osobnost než popovou hvězdu, jejíž píseň je dvacet týdnů na prvním místě: Burnhama zná 57 % lidí, Olivii Dean jen 55 %. Pro úplnost: do minulého týdne jsem patřil mezi 45 % těch, kdo o ní nikdy neslyšeli.
Burnham také poráží populistické strany nalevo i napravo v jejich vlastní hře. Slibuje, že do Vánoc dostane lidi bez domova ze ulic, pomůže snížit účty hospodám, klubům a hudebním podnikům na úkor křiklavých prodejen elektronických cigaret na hlavních třídách a v oblasti vzdělávání si cení „ochranné přilby stejně jako promoční čepice“. Tím oslovuje skupiny, ke kterým se jiní politici nedostanou, a rezonuje s běžnými voliči způsobem, který Starmer ani jeho konzervativní předchůdce Rishi Sunak nedokázali.
Rozpočet z 28. října si téměř jistě vynutí ostřejší volby, než jaké zatím naznačují Burnhamovy volnější výroky o návratu Británie na cestu udržitelného růstu. Británie v pátek oznámila překvapivý rozpočtový deficit 1,8 miliardy liber — mizerný výsledek, protože v tomto období obvykle přichází příjmová vzpruha z plánovaných plateb daně z příjmů placené prostřednictvím samovyměření. Premiér přestal mluvit o zmírnění tlaku životních nákladů, nad kterým má vzhledem k mnoha mezinárodním faktorům jen malou kontrolu. Místo toho empaticky hovoří o tom, že tam, kde může, poskytne rodinným rozpočtům „prostor k nadechnutí“, a slibuje zásadní desetiletou reformu veřejných služeb a energetické závislosti.
Není třeba přehnaného cynismu, aby člověk pochopil, že tato změna důrazu odkládá problém a má snížit očekávání, jak výrazně se v krátkém období změní život mnoha lidí. Burnhamova vláda vedla kampaň v upřímně vzletné poezii, teď se ale připravuje vládnout v próze.
Tento sloupek vyjadřuje osobní názory autora a nemusí nutně odrážet názor redakční rady ani společnosti Bloomberg LP a jejích vlastníků.
Martin Ivens je editorem Times Literary Supplement. Dříve byl šéfredaktorem londýnského Sunday Times a jeho hlavním politickým komentátorem.
Tato zpráva vznikla s pomocí Bloomberg Automation.
Text vychází ze zprávy agentury Bloomberg a je redakčně upraven pro české čtenáře.
ZDROJ: Bloomberg.com
