Autor: Adrian Wooldridge
Jedním z nejpřekvapivějších důsledků výrazného úspěchu Alternativy pro Německo ve dvou nedávných německých zemských volbách je válka mezi radikálně pravicovou stranou a křesťanským establishmentem. AfD chce ukončit dlouhodobý systém státní finanční podpory hlavních církví. Církve, kterým hrozí ztráta subvencí v hodnotě 600 milionů eur ročně v celém Německu a 40 milionů eur ročně jen v Sasku-Anhaltsku, jsou předvídatelně rozhořčené a varují, že změna by vyvolala chaos a ohrozila náboženskou svobodu.
Je v tom prvek odvety: církevní představitelé stranu jednotně odsoudili za šíření nenávistných projevů a pošlapávání křesťanských principů. Německá biskupská konference dokonce zakázala členům AfD zastávat zaměstnání v církvi. Je v tom ale také prvek kulturního boje: AfD je ze všech německých stran nejsekulárnější, ke křesťanství se hlásí jen asi 22 % jejích poslanců v Bundestagu oproti více než 48 % všech poslanců. Její sekularismus může přecházet až v protikřesťanský postoj. Hlavní kandidát strany v Sasku-Anhaltsku Ulrich Siegmund, který často jezdí na mopedu Simson z dob NDR, stavěl na nostalgii po starém východoněmeckém režimu se stabilními pracovními místy ve výrobě a oficiálním ateismem.
Spor může působit jako něco zvláštně německého. Německý stát má dlouhou historii střetů s církvemi, počínaje Ottou von Bismarckem, prvním kancléřem sjednoceného Německa, a vrcholící za Adolfa Hitlera. Pováleční němečtí lídři považovali státní podporu náboženství za způsob, jak politiku normalizovat.
Konflikt má ale podle mě i obecnější význam. Liberální komentátoři se tak obávají spojování náboženství a politiky — stačí se podívat na cokoli, co se píše o křesťanském nacionalismu — a tak je rozčiluje skutečnost, že několik výrazných konzervativců, například americký ministr obrany Pete Hegseth, svou víru otevřeně zdůrazňuje, že ztrácejí smysl pro proporce. Skutečnost je podle mě složitější: náboženská pravice v konzervativní politice slábne, zatímco aktivisté se obracejí k přízemnějším tématům, jako jsou nacionalismus a migrace.
Americký alt-right je mnohem více protikřesťanský než křesťanský. Je také notoricky obtížně uchopitelný — nemá formální strukturu ani politické zastoupení a existuje jako internetová síť vedená excentrickými klávesnicovými bojovníky. Přesto má mezi mladými konzervativci a příznivci prezidenta Donalda Trumpa značný kulturní vliv.
Mnohé z nejhlasitějších hlasů v tomto stínovém světě jsou ostře nepřátelské k samotným základům křesťanství, nikoli jen k jeho okrajovým projevům. Křesťanství stojí na principech univerzalismu a rovnosti, zatímco alt-right věří v nacionalismus a hierarchii. Střet těchto ideálů podle nich nevyhnutelně vede k tomu, co alt-right označuje za „patologický altruismus“ — vítání cizinců, kteří podkopávají vaši kulturu.
Takto o tom mluví část bělošského nacionalistického a manosférického prostředí: Greg Johnson tvrdí, že „křesťanství je jednou z hlavních příčin úpadku bělochů“ a „nezbytnou podmínkou bělošské rasové sebevraždy“. „Gregory Hood“, což je pseudonym, označuje křesťanství za „zásadní náboženský krok, který vydláždil cestu dekadentní modernitě a jejím toxickým ideologiím“. Blogger vystupující jako Bronze Age Pervert, kterého média identifikovala jako Costina Alamariua, kombinuje bělošský supremacismus s nadšením pro pohanství a klasické hrdiny.
Překvapivě mnoho těchto postav má vysoké vzdělání. Johnson i Alamariu mají doktoráty z elitních univerzit. Své texty opírají o odkazy na významné kritiky náboženství, jako jsou Friedrich Nietzsche a Oswald Spengler, i na excentrické pravicové hrdiny. Alain de Benoist, francouzský etnonacionalistický filozof a autor knihy On Being a Pagan, napsal, že „zavedení křesťanství je třeba považovat za největší ideologickou katastrofu, která kdy Evropu postihla“. Sam Francis, někdejší poradce bývalého ředitele komunikace Bílého domu Pata Buchanana a intelektuální předchůdce trumpismu, v roce 2001 napsal, že „křesťanství je dnes nepřítelem Západu a rasy, která ho vytvořila“.
Jak Stephen Miller, vysoce postavený Trumpův poradce, tak Marine Le Pen ve Francii chválili dystopický román Jeana Raspaila z roku 1973 The Camp of the Saints. Kniha vykresluje křesťanské aktivisty, kteří vítají v západních zemích masy násilných a neasimilovatelných nebělošských lidí, kteří následně zmasakrují bělošské obyvatelstvo a převezmou moc.
Lidé jako Bronze Age Pervert alespoň vzdávají křesťanství poctu tím, že ho berou vážně. Rostoucí počet lidí na pravici není ani tak protikřesťanský jako spíše postkřesťanský: náboženství považují za nepodstatnost, anachronismus nebo obtíž. Trump je podle mě pravděpodobně prvním americkým pohanským prezidentem — dvakrát rozvedený playboy bez zájmu o křesťanské ctnosti odpuštění nepřátelům či soucitu se slabými.
Během republikánských primárek v roce 2016 náboženská pravice zpočátku podporovala kohokoli kromě Trumpa. V dubnu toho roku měl tehdejší kandidát nejsilnější podporu mezi nábožensky nezařazenými republikány, 50 %, zatímco mezi republikány pravidelně navštěvujícími bohoslužby ho podporovalo jen 34 %. Také Marine Le Pen, rovněž dvakrát rozvedená, opustila dřívější odpor své strany k interrupcím a právům homosexuálů. Nigel Farage z Reform UK, rozvedený jen jednou, se zajímá více o barovou stoličku než o kazatelnu. Geert Wilders, vůdce nizozemské krajně pravicové Strany pro svobodu, se považuje za obránce evropského sekularismu proti agresivní religiozitě a, přestože náboženstvím, které ho znepokojuje, je islám, opakuje mnohé osvícenské kritiky křesťanství, zejména katolicismu.
V USA vzestup postnáboženské pravice odráží strukturální změnu společnosti. Konzervativní křesťané byli v převážně sekulární evropské politice vždy okrajovou skupinou. Dnes se stále více dostávají na okraj i v USA. Podíl Američanů, kteří uvádějí, že nemají žádné náboženství, vzrostl z 5 % v roce 1972 na dnešních zhruba 30 %.
Je pravda, že Nejvyšší soud Spojených států přinesl náboženské pravici významná vítězství, zejména zrušení rozsudku Roe v. Wade. Podle mého názoru je to ale spíše labutí píseň hnutí, které dosáhlo vrcholu za vlády George W. Bushe, než charakteristický motiv dnešní pravice. Současní konzervativní aktivisté, jako Christopher Rufo a Tucker Carlson, se zaměřují spíše na migraci a identitu než například na modlitby ve školách a antikoncepci.
Výsledkem je obrácení rolí oproti kulturním válkám 80. let. Nejhlasitější kazatelé politiky ctnosti dnes přicházejí z progresivní strany. Woke ideologie je hluboce zakořeněná v křesťanské tradici: chce zachránit lidstvo od hříchu, posvěcuje oběti nespravedlnosti a ráda prosazuje vysoké morální standardy. Nejodhodlanějšími zastánci libertarianismu typu „dělej si, co chceš“ jsou naopak konzervativci z republikánských států, kteří zuří při zmínce o wokeismu a tráví hodiny posloucháním Joea Rogana.
To neznamená, že staré spojenectví je úplně mrtvé. Postnáboženští populisté náboženství samozřejmě využívají. Trump, který prodával vlastní Bibli God Bless the USA, ji při vhodné příležitosti zvedá do vzduchu. Účastníci krajně pravicových pochodů v USA a Evropě často nesou kříže nebo se oblékají jako křižáci. Tyto symboly ale fungují spíše jako kulturní znaky, podobně jako vlajky, než jako vyjádření oddanosti náboženskému dogmatu. Jsou posledním záškubem staré pravice, ne projevem toho, co přichází dál.
Nová pravice je podle mě velmi odlišná od toho, co bylo před ní — je zakořeněná spíše v politice krve a půdy než kříže a oltáře.
Tento komentář odráží osobní názory autora a nemusí odpovídat stanovisku redakční rady Bloomberg LP ani jejích vlastníků.
Adrian Wooldridge je globální byznysový komentátor Bloomberg Opinion. Dříve působil v časopisu Economist a je autorem knihy The Aristocracy of Talent: How Meritocracy Made the Modern World.
Tato zpráva vznikla s pomocí Bloomberg Automation.
Text vychází ze zprávy agentury Bloomberg a je redakčně upraven pro české čtenáře.
ZDROJ: Bloomberg.com
