Autor: Marc Champion
Minulý týden byla promarněna příležitost nasměrovat patovou situaci mezi USA a Íránem k urovnání místo k eskalaci: Teherán přišel s nabídkou a Donald Trump ji odmítl. Pokus selhal, protože ani jedna strana nebyla připravena ke kompromisu, a pokud tím věc skončí, jedna z nich svou pozici přecenila. Otázkou je která — a odpověď není jednoduchá.
Americký prezident podle Marca Championa hraje tvrdě a se stále větším sebevědomím. Jeho poradci médiím tvrdí, že USA drží všechny trumfy, a Trump sám řekl serveru Axios, že fázovanou dohodu, kterou Teherán předložil, by možná přijal před rokem, ale ne nyní. Také uvedl, že Írán se mýlí, pokud si myslí, že blížící se americké průběžné volby mu dávají páku, protože je prý ani nebere v úvahu.
Část z toho je podle autora zjevně nepravdivá. Trump podle něj průběžné volby bere v úvahu, jinak by opakovaně neříkal, že se po nich může vrátit k bombardování Íránu. Jen mu na nich podle Championa nezáleží tolik, jak by si Íránci — a možná někteří republikánští kandidáti do Kongresu — přáli.
Stejně tak je podle autora nepředstavitelné, že by prezident současný íránský návrh přijal před rokem, tedy před začátkem války. Nabídka spočívá v tom, že USA by předem splnily své ústupky výměnou za dva závazky Íránu: že do sedmi dnů přestane usilovat o uzavření Hormuzského průlivu pro mezinárodní dopravu a následně zahájí jaderná jednání — nebo alespoň rozhovory o tom, co by měla zahrnovat.
Ještě den před začátkem války před zhruba sedmi měsíci byl přitom Hormuzský průliv otevřený a USA s Íránem už vedly jaderná jednání. Champion proto klade otázku, proč by Trump souhlasil s předáním 12 miliard dolarů a dalších ústupků jen proto, aby získal zpět stav, který už měl.
To jsou ale podle něj jen detaily. Mnohem důležitější je, že Íránská islámská republika a její armáda úspěšně proměnily válku v souboj o kontrolu nad Hormuzským průlivem. Nějakou dobu se zdálo, že mají navrch. Trumpovu současnou sebedůvěru podle autora živí skutečnost, že už tomu tak není.
Americkému námořnictvu se totiž podle Championa podařilo velmi účinně uzavřít Hormuzský průliv pro íránskou ropu a postupně uspět i v mnohem obtížnějším úkolu otevřít vodní cestu neíránské dopravě. Íránské Revoluční gardy se podle autora snaží lodě ničit, ale obranný deštník amerického námořnictva jejich útoky maří.
Jak napsal Championův kolega Javier Blas, chvíli trvalo, než to bylo zřejmé, protože eskortované lodě pluly „potmě“, s vypnutými odpovídači, a komerční satelitní společnosti spolupracovaly s USA tak, aby bylo pro analytiky obtížné tankery sledovat. To ztížilo Íránu zastavit tok, ale zároveň také nezávislým analytikům ropného trhu ověřit americká tvrzení o množství přepravované ropy. Nyní je však podle Championa zřejmé, že údaje Washingtonu byly z velké části správné. Toky navíc prudce vzrostly poté, co škody způsobené drony na saúdskoarabském záložním ropovodu East-West donutily Rijád odklánět z Hormuzského průlivu k Rudému moři méně ropy. O víkendu mohlo za 48 hodin průlivem projít až 22 milionů barelů, zatímco před válkou to bylo přibližně 20 milionů denně.
Írán podle autora nedokázal totéž pro svou vlastní ropu. USA zavedly úplnou blokádu íránského námořního vývozu ropy a zároveň zpřísnily potírání širšího obcházení ekonomických sankcí. Částečně je to i proto, že státy Perského zálivu, které dříve umožňovaly určité úniky, mají nyní motivaci tyto cesty uzavírat. Už tak slabá íránská ekonomika se tím podle Championa dostává do stále horší situace.
To je ale jen jedna strana příběhu. Od prvního dne války podle autora americká administrativa nepochopila, do jaké míry Íránská islámská republika vnímá konflikt jako existenční boj, na který se připravuje od revoluce v roce 1979. Režim po většinu této doby žil s ekonomickými sankcemi. Do plánů nástupnictví zabudoval odolnost nejen pro nejvyššího vůdce Alího Chameneího, ale i pro řadu nejvyšších vojenských a politických funkcí, o nichž věděl, že mohou být terčem.
Tragédií Íránu podle Championa je, že jeho vůdci se nestarají o blahobyt obyvatel, na které bude dál dopadat převážná část tíhy sankcí. Zajímá je pouze přežití Islámské republiky, tedy podle autora jejich vlastní. Mezi elitami existují spory o to, jak nejlépe zajistit svou bezpečnost, cíl je ale společný. Trump navíc podle Championa potvrdil zastáncům tvrdé linie jejich přesvědčení o nedůvěryhodnosti USA, čímž posunul debatu dál od omezené ochoty ke kompromisu, která umožnila dnes již opuštěnou jadernou dohodu z roku 2015.
Z pohledu generálů, kteří nyní v Teheránu získali převahu, jsou podle autora rizika pro jejich přežití spojená s mírem — kdy by znovu čelili hněvu vlastních obyvatel — stejně velká jako rizika pokračující války. To zvyšuje jejich motivaci trvat na větší hospodářské úlevě, než jsou USA ochotny poskytnout, stejně jako na geopolitické páce a odstrašení, které jim dává kontrola nad Hormuzským průlivem, a v případě potřeby i na eskalaci.
Jestliže tedy Íránci přeceňují Trumpovu politickou citlivost před průběžnými volbami, Washington podle Championa trpí podobnou analytickou chybou při posuzování toho, jak citlivý je Írán na ekonomický tlak. Teherán mezitím vyhrožuje rozšířením války asymetrickými prostředky nejen v Perském zálivu, ale i mimo něj. Írán odmítl odpovědnost za pět mužů zatčených o víkendu kvůli pokusu o sabotáž americké letecké základny ve Fairfordu v Anglii a zatím není známo, že by existovaly důkazy o spojení s Íránem. Přesto podle autora tato epizoda slouží jako příklad typu akce, ke kterému by se Islámská republika mohla uchýlit.
Něco nakonec povolí, píše Champion, ale těžko říct kdy, na které straně a po jakých dalších nezamýšlených důsledcích konfliktu. Vzhledem k tomu, že Katar podle zpráv dál vede kyvadlovou diplomacii, může z odmítnuté íránské nabídky ještě vzniknout dohoda. Samotná nabídka byla jen zkrácenou verzí krátce platného memoranda o porozumění, které obě strany podepsaly v červnu. Jedinou jistotou podle autora je, že ani jedna strana ve skutečnosti nedrží všechny trumfy a nemůže si být jistá, co se stane, pokud diplomacie selže.
Tento komentář odráží osobní názory autora a nemusí odpovídat stanovisku redakční rady ani společnosti Bloomberg LP a jejích vlastníků.
Marc Champion je komentátorem Bloomberg Opinion zaměřeným na Evropu, Rusko a Blízký východ. Dříve vedl istanbulskou kancelář deníku Wall Street Journal.
Tato zpráva vznikla s pomocí Bloomberg Automation.
Text vychází ze zprávy agentury Bloomberg a je redakčně upraven pro české čtenáře.
ZDROJ: Bloomberg.com
