Amerika zůstává nejlepší zemí na světě, pokud chcete zbohatnout. Někteří to považují za důvod k oslavě, jiní za důkaz nefunkčního kapitalistického systému. Jako ekonomku mě méně zajímá debata o tom, zda by miliardáři (nebo bilionáři) měli existovat, než otázka, jaká je alternativa. Jednou z těchto alternativ je Evropa, kde systém zajišťuje, aby ti nejbohatší nebyli příliš bohatí — a aby jejich majetek byl spíše zděděný než vydělaný.
Ve Florencii patří nejbohatší rodiny k nejmajetnějším už šest století, téměř bez obměny. Je to krajní případ, ale v Evropě není neobvyklé, že nejbohatší rodiny zůstávají stejné po celé generace. V USA jsou naproti tomu nejbohatší lidé zpravidla self-made. Rozdíl souvisí stejně tak s politikou jako s kulturou.
V roce 2007 se dva ekonomové podívali na nejbohatší rodiny v USA a upozornili, že v 60. letech tvořily ženy polovinu nejvyššího 0,01 procenta, ale na přelomu století už méně než třetinu. Autoři spekulují, že vysvětlením je větší počet mužů, kteří se do nejvyššího 0,01 procenta vypracovali sami. Když bohatství vychází z dědictví, jsou muži a ženy zastoupeni rovnoměrně. Protože však ženy mají bohužel menší pravděpodobnost, že nashromáždí majetek, jejich menší podíl naznačuje, že mezi nejbohatšími Američany dominují podnikatelé, kteří si majetek vybudovali sami — což potvrzuje i pohled na tento seznam.
Americký filantrop a bývalý manažer hedgeového fondu John Arnold nedávno upozornil, že některé evropské země vyžadují, aby 50 až 75 procent pozůstalosti připadlo dědicům. Mezi signatáři Giving Pledge, tedy závazku rozdat většinu svého majetku, je výrazně méně bohatých Evropanů než Američanů.
Částečně je to proto, že v Evropě charitu z velké části nahrazuje stát financovaný z daní a struktura daňového systému ztěžuje nahromadění velkého majetku. Evropa zdaňuje příjmy i spotřebu vyššími sazbami. Regulace podnikání a finančních trhů navíc ztěžuje vybudování úspěšné firmy.
Obhájci mimořádně bohatých — včetně mě — tvrdí, že pro ekonomiku je důležitější umožnit vzestupnou mobilitu než omezovat extrémní bohatství. A některé evropské země jsou rovnostářštější.
Například v Dánsku se z rodiče na dítě přenáší méně než 20 procent příjmové výhody, zatímco v USA je to 50 procent. Celkově je v Dánsku také větší mobilita majetku než v USA. Vazba mezi majetkem rodičů a dětí však zůstává silná i na samotném vrcholu majetkového žebříčku: být bohatý jako dítě nebo mladý dospělý, obvykle díky dědictví, velmi silně předpovídá bohatství ve 45 letech.
Daňová politika země samozřejmě v mnoha ohledech odráží její hodnoty. Co je žádoucí víc: větší jistota a lepší šance dostat se do střední třídy, pokud se do ní člověk nenarodí, nebo možnost pohádkově zbohatnout? Neexistuje správná odpověď. Záleží na hodnotách spojených s rizikem.
Není to tak, že by v Evropě neexistovali miliardáři, kteří se vypracovali sami. Evropský systém však klade důraz na jistotu a bezpečí, vysoké daně z příjmů a regulace, které zajišťují větší předvídatelnost, ochranu pracovníků a státní dávky. Tím zajišťuje, že více lidí nepropadne do hlubší chudoby a dostane šanci vstoupit do střední třídy. Zároveň ale ztěžuje možnost stát se miliardářem — nebo i milionářem — pokud se tak člověk nenarodí. Americký systém je mnohem tolerantnější k riziku, včetně jeho možné odměny v podobě milionového či dokonce miliardového majetku.
Na první pohled se může zdát, že evropská cesta je výhodnější. Není ekonomika, která nabízí snazší přístup do střední třídy, lepší než ta, která odměňuje hrstku miliardářů?
Je ale důležité připomenout, že Američané ze střední třídy — a v některých případech i z nižší střední třídy — často žijí lépe než Evropané ze střední třídy. Částečně je to proto, že to, co z miliardářů udělalo boháče — technologické nebo podnikatelské inovace vedoucí k lepším službám — zároveň zvýšilo kvalitu života Američanů se středními příjmy. Ano, mnoho lidí zbohatne, ale spolu s nimi bohatne i společnost jako celek.
Tento sloupek vyjadřuje osobní názory autorky a nemusí odrážet stanovisko redakční rady ani společnosti Bloomberg LP a jejích vlastníků.
Allison Schrager je komentátorkou Bloomberg Opinion zaměřenou na ekonomii. Je seniorní spolupracovnicí Manhattan Institute a autorkou knihy „An Economist Walks Into a Brothel: And Other Unexpected Places to Understand Risk.“
Tato zpráva vznikla s pomocí Bloomberg Automation.
Text vychází ze zprávy agentury Bloomberg a je redakčně upraven pro české čtenáře.
ZDROJ: Bloomberg.com
