(Bloomberg Opinion) – Na začátku letošního roku, když Íránská islámská republika potlačovala největší protesty od těch, které následovaly po revoluci v roce 1979, prezident Donald Trump slíbil, že pomoc je na cestě. Měl tím samozřejmě na mysli, že Spojené státy přijdou na pomoc obyčejným Íráncům zabíjeným v ulicích. Místo toho rozpoutal válku, která režimu, jenž je zabíjel, prodloužila život.
To se může zdát nepravděpodobné vzhledem k tomu, že USA a Izrael v prvních hodinách konfliktu zlikvidovaly nejvyšší íránské vedení a následně zničily jeho konvenční námořnictvo, továrny a velké části ekonomiky. Stává se však zřejmým, že i když Washington hledá cestu z bojů, vůdci v Teheránu chtějí v konfliktu pokračovat nebo ho dokonce rozšířit, protože mír je pro ně nebezpečnější než válka.
Trumpovy motivace jsou stejně jasné, jako je jeho komunikace nekonzistentní. Očekával, že režim během několika dnů nebo týdnů padne a on se stane hrdinským americkým prezidentem, který měl konečně odvahu vyřešit 47 let trvající íránský problém Spojených států. Nic z toho se nestalo a američtí voliči nechtějí další blízkovýchodní „nekonečnou válku“. Trump nyní doufá, že unikne důsledkům své chyby návratem k předválečné americké politice ekonomického tlaku na Írán prostřednictvím sankcí. Írán má ale jiné představy, stejně jako Izrael, který o víkendu tvrdě zaútočil na Libanon s rizikem, že vyvolá íránskou reakci.
Z pohledu stále vlivnějších generálů, kteří řídí Íránské revoluční gardy (IRGC), je tato válka existenční a – jak v pondělí uvedl Wall Street Journal – jsou přesvědčeni, že teprve začala. Širším pozadím tohoto íránského postoje je skutečnost, že pád režimu si nepřejí jen USA a Izrael; chce ho i většina vlastního obyvatelstva. Nový nejvyšší vůdce Íránské islámské republiky Mojtaba Khamenei nemá pro prudce rostoucí inflaci a ještě hlubší ekonomické problémy, které vyvolaly lednové protesty, o nic lepší řešení než jeho otec – a ekonomika je dnes v ještě horším stavu.
Uvnitř režimu se vedla debata o tom, jak nejlépe zajistit jeho přežití tváří v tvář současným zahraničním a domácím hrozbám. Pragmatici, jako prezident Masoud Pezeshkian, považovali za prioritu hospodářské oživení, což by vyžadovalo ukončení bojů, ale tento spor prohráli. Írán místo toho poslal Washingtonu seznam požadavků pro znovuotevření Hormuzského průlivu, které jsou natolik nekompromisní, že působí, jako by byly sestaveny tak, aby je druhá strana odmítla.
Obměna nejvyšších bezpečnostních představitelů v Teheránu z minulého týdne má upevnit strategii dlouhé války. V neděli se Yadollah Javani, zástupce velitele IRGC pro politické záležitosti, stal jen posledním z řady vysoce postavených důstojníků, kteří oznámili, že armáda přechází z obrany do útoku. Pravidelná armáda, známá jako Artesh, byla podřízena kontrole IRGC. Její velitel, generálmajor Amir Hatami, vypsal odměnu 30 000 dolarů za zabití nebo zajetí jakéhokoli amerického vojáka. Nové veřejné poselství Teheránu ohledně Hormuzského průlivu zní, že Írán kontroluje tok lodní dopravy průlivem a za žádných okolností se nevzdá geopolitické páky a odstrašující síly, kterou mu to poskytuje.
Mezitím se pod krytím války zrychluje represe. Legislativa, která byla představena na konci loňského roku a formálně míří proti špionáži a spolupráci s nepřítelem, změnila činy, za něž dříve hrozilo vězení, na hrdelní trestné činy. Počet popravovaných se nutně nezvýšil – loni bylo popraveno nejvíce lidí od roku 1989, v průměru čtyři až pět denně – zvýšil se však mezi nimi podíl politických vězňů.
Hovořil jsem o tom s Mahmoodem Amiry-Moghaddamem, profesorem neurověd, který také založil norskou neziskovou organizaci Iran Human Rights sledující používání trestu smrti v Íránu. Režim podle něj letos zatím popravil 28 politických vězňů oproti dvěma v roce 2025. Z 26 popravených protestujících byli nejméně dva veřejně oběšeni na místě svého údajného činu. V hlavní věznici ve městě Isfahán navíc čeká na trest smrti dalších 70 protestujících a Amiry-Moghaddam se velmi obává, že toto oficiálně posvěcené zabíjení bude narůstat.
Basídž, milice ideologicky motivovaných násilníků, kterou IRGC používá k potlačování protestů, nyní dostala nového šéfa, jenž vedl předchozí zásahy a má ze skupiny vytvořit zpravodajskou síť. Íránským parlamentem, Madžlisem, zároveň prochází zákon „o omezení zahraničního vlivu“. Ten kriminalizuje jakoukoli komunikaci s médii ze zemí považovaných za nepřátelské vůči Islámské republice, zatímco rozhovory se všemi ostatními zahraničními médii by vyžadovaly předchozí povolení ministerstva zpravodajských služeb. Írán, už dlouho policejní stát, se mění ve vězení.
IRGC a dalším stoupencům tvrdé linie to vyhovuje. Kdyby režim zůstal tváří v tvář vlastnímu obyvatelstvu bez válečného stavu, který ho zastrašuje k pasivitě, jednoduše by nedokázal odpovědět na jeho stížnosti. Je příliš hluboce spjatý s korupčním ekonomickým systémem, který vytvořil, a jeho představitelé nemají schopnosti potřebné k účinným reformám a řízení hospodářství.
Íránští vůdci navíc věří – opět ne zcela bezdůvodně –, že tuto válku vyhrávají způsobem, jakým dříve nedokázali, a chtějí svou výhodu dál využívat. V Trumpově přehnaném kroku z 28. února vidí příležitost, aby Islámská republika prosadila stažení USA z Blízkého východu, o které usiluje od chvíle, kdy v listopadu 1979 zadržela jako rukojmí 52 amerických diplomatů a dalších občanů.
To neznamená, že po včerejším vypršení 60denního příměří dojednaného mezi USA a Íránem chce IRGC nyní návrat k plnohodnotné válce. To by přineslo vlastní rizika a není to nutné k udržení tlaku na USA a jejich spojence v Perském zálivu, zatímco doma zůstává zachován výjimečný stav a paranoidní represe.
Preference IRGC pro pokračování konfliktu však znamená, že i když by Trump rád přešel od vojenské války zpět k ekonomické, režim mu tuto změnu nemusí dovolit. Šedesátidenní příměří využil k přestavbě svého velení a obnovení zásob raket a dronů v přípravě na delší válku a nyní se cítí připraven.
Khamenei a jeho generálové možná přeceňují svou pozici. Hormuzským průlivem stále proudí dost ropy ze států Perského zálivu, aby nedošlo ke globální krizi cen ropy, a přestože USA a jejich spojenci výrazně vyčerpali zásoby raket protivzdušné obrany, stále by se mohli rozhodnout použít proti Íránu i jejich zbytek. Dokud však bude mít IRGC schopnost útočit na tankery, americké vojenské základny a kritickou energetickou a vodohospodářskou infrastrukturu v Perském zálivu, bude mít Teherán nad mírem právo veta.
Tento sloupek vyjadřuje osobní názory autora a nemusí odrážet stanovisko redakční rady ani společnosti Bloomberg LP a jejích vlastníků.
Marc Champion je komentátorem Bloomberg Opinion zaměřeným na Evropu, Rusko a Blízký východ. Dříve vedl istanbulskou kancelář Wall Street Journal.
Tato zpráva vznikla s pomocí Bloomberg Automation.
Text vychází ze zprávy agentury Bloomberg a je redakčně upraven pro české čtenáře.
ZDROJ: Bloomberg.com
