Ne poprvé od chvíle, kdy před pěti měsíci zahájil šestitýdenní válku s Íránem, se americký prezident Donald Trump ocitl v patové situaci. Minulý týden světu oznámil, že na Teherán rozpoutá dosud nevídané peklo, protože íránské vedení zjevně ještě nebylo zasaženo natolik tvrdě, aby pochopilo marnost odporu. Nyní ustoupil, zřejmě poté, co dostal radu, že nemá žádné dobré vojenské možnosti.
Nabízejí se dvě otázky. Zaprvé, proč Spojené státy nedokážou vnutit svou vůli Íránu, mnohem slabší vojenské mocnosti, ani poté, co zničily jeho konvenční námořní a protivzdušnou obranu? A zadruhé, jak může Trump tuto neschopnost nechápat natolik, že musí být zadržován před naplněním jedné rozšířené definice šílenství — opakováním stejného postupu s očekáváním jiného výsledku?
Odpovědí na obě otázky je podle autora to, že Trump a několik klíčových lidí v jeho okolí nastoupili do úřadu s chybným závěrem o rostoucí neschopnosti Ameriky vynucovat geopolitické výsledky hrozbou nebo použitím síly. Obviňovali slabé předchozí vlády, pomýlenou oddanost „řádu založenému na pravidlech“, který nesloužil americkým zájmům, příliš progresivní přístup k ozbrojeným silám, přesun zdrojů do Evropy a důraz na pomoc či budování států namísto vedení války.
Nerozhodné vedení nepochybně hrálo roli v minulých neúspěších americké zahraniční politiky, základní diagnóza této administrativy je však podle komentáře chybná. USA v Íránu selhávají a pravděpodobně budou selhávat dál, protože technologie změnily povahu války a s ní i rovnováhu mezi velmocemi a slabšími státy. Trumpova víra ve všemocnost americké armády je jednoduše zastaralá.
Jak v článku pro časopis Foreign Affairs uvedl profesor Chicagské univerzity Robert A. Pape, autor knihy Bombing to Win: Air Power and Coercion in War, stejná globalizovaná ekonomika, kterou od roku 1991 umožnila americká převaha po studené válce, zároveň demokratizovala šíření nových vojenských technologií — od satelitních snímků po čipy a drony.
Na rozdíl od Iráku Saddáma Husajna během války v Perském zálivu v roce 1991 nebo Srbska čelícího náletům NATO v roce 1999 tak dnes státy označované za darebácké, které se odváží vzdorovat americké moci, mají prostředky k asymetrické obraně a také téměř rovnocenné mocnosti ochotné jim pomáhat. Washington proto už nemůže počítat s tím, že při prosazování svých zájmů vždy zvítězí nebo že vítězství bude levné.
Írán už ukázal, že pokud Trump splní hrozby zničením jeho fyzické a energetické infrastruktury, dokáže totéž způsobit americkým spojencům v Perském zálivu a je velmi nepravděpodobné, že by se vzdal bez ohledu na utrpěné škody. USA by tak vyčerpaly zásoby důležitých a obtížně nahraditelných zbraní bez konečného výsledku. Teherán navíc ukázal, že může čerpat podporu od zahraničních partnerů, včetně ekonomické pomoci Číny a ruských dat pro zaměřování cílů.
Blízkost Hormuzského průlivu, klíčového úzkého místa světového ropného obchodu, zároveň znásobila dopad íránských raket, levných dronů a rychlých člunů.
Trump má podle autora pravdu v tom, že diplomatická cesta, po níž s Íránem postupoval, se vyčerpala. Stalo se to už před časem a odráží to mimořádně vágní dohoda o příměří, která se nyní rozpadá. Její formulace připouštěla neslučitelné americké a íránské představy o ukončení války, což nemohlo dlouhodobě vydržet.
Nedávný článek bývalého íránského viceprezidenta a ministra zahraničí Mohammada Džaváda Zarífa ukazuje, jak patovou situaci vidí íránská strana. Obě země už podle něj nikdy nemohou být přáteli, mohou však své rozdíly řídit prostřednictvím určité podoby uvolnění známého ze studené války. Zaríf, relativní umírněnec v íránském režimu, vyjednával jadernou dohodu z roku 2015, kterou odmítali zastánci tvrdé linie v Íránu, Trump i izraelský premiér Benjamin Netanjahu.
Zbytek Zarífova textu ale ukazuje, jak obtížné by takové uvolnění bylo. Potřebu Teheránu kontrolovat Hormuzský průliv označuje za existenční, protože USA jej po desetiletí využívaly k zásobování vojenských základen v Perském zálivu, které nakonec posloužily k útokům na Írán. Nedostatečná íránská kontrola vodní cesty podle něj zároveň umožnila americkým spojencům dál vyvážet ropu, zatímco USA za Trumpova prvního mandátu blokovaly íránský prodej v rámci politiky „maximálního tlaku“.
Zaríf navrhuje nové bezpečnostní uspořádání mezi regionálními mocnostmi bez USA a Izraele. Samostatné příměří s Washingtonem by podle něj vyžadovalo zrušení sankcí a válečné reparace ze strany USA, zatímco Teherán by pouze deklaroval závazek nevyvíjet jaderné zbraně. Žádný americký prezident by takový výsledek nemohl přijmout, píše autor, protože nebere v úvahu destabilizační regionální roli Íránu, jeho podporu nestátních milicí v Iráku, Libanonu a Jemenu ani postoj k teroristickému útoku na Izrael ze 7. října 2023.
Trump podle komentáře nemá jinou možnost než najít způsob, jak válku ukončit s uznáním limitů americké moci a s mnohem tvořivější kombinací pobídek a nátlaku, která Írán přivede k přijatelné dohodě. Bude to vyžadovat dlouhodobý postup, který potrvá déle, než by si Trump přál. Měl by do něj zapojit americké spojence v Perském zálivu a Evropě, kteří mají v sázce více než USA, a také Čínu a Izrael po odchodu Netanjahua.
Trump může tuto snahu zahájit nyní, nebo až poté, co selže další kolo vojenské eskalace, dále vyčerpá americké arzenály a vytvoří nové problémy.
Tento sloupek vyjadřuje osobní názory autora a nemusí odpovídat stanovisku redakční rady Bloomberg LP ani jejích vlastníků.
Marc Champion je komentátorem Bloomberg Opinion zaměřeným na Evropu, Rusko a Blízký východ. Dříve vedl istanbulskou kancelář deníku Wall Street Journal.
Tato zpráva vznikla s pomocí Bloomberg Automation.
Text vychází ze zprávy agentury Bloomberg a je redakčně upraven pro české čtenáře.
ZDROJ: Bloomberg.com
