Na severozápadním pobřeží hornatého arktického ostrova, obráceném k Norskému moři, leží patrně jedno z nejdramatičtějších míst pro start raket na světě.
Proud politických představitelů, kteří navštěvují kosmodrom Andøya v severním Norsku, ukazuje jeho zásadní význam. Může být nejlepší evropskou šancí dohnat závod o militarizaci vesmíru a zároveň se zbavit závislosti na společnosti SpaceX Elona Muska.
Vynášení satelitů na oběžnou dráhu „je schopnost důležitá pro Norsko, Evropskou unii i Evropu,“ uvedl v rozhovoru generální ředitel Andøya Space a bývalý norský viceadmirál Ketil Olsen. „Pro nás jde o strategickou autonomii, suverenitu a evropskou nezávislost.“
Tato ambice se však zatím nenaplnila.
Evropa v závodě chybí
Satelity pro pozorování, komunikaci a přesné určování polohy jsou už roky vojenskou nutností. Stejným směrem míří i nové zbraně, například orbitální interceptory a inspekční systémy. Čína, Rusko a Spojené státy do těchto schopností vkládají více než 200 miliard dolarů, během posledních pěti let vyslaly na oběžnou dráhu stovky satelitů a testovaly zbraně na Zemi i ve vesmíru.
V tomto sílícím závodě však Evropa chybí. Brzdí ji nesoulad zájmů, omezené národní rozpočty a nedostatek klíčové kosmické technologie: dostatečného počtu těžkých nosných raket, které by každoročně zvládly desítky letů na oběžnou dráhu.
Čínská raketa Long March 5 a ruské Proton-M a Angara A5 dokážou každá dopravit na oběžnou dráhu přibližně 25 tisíc kilogramů. Falcon Heavy od SpaceX unese téměř 64 tisíc kilogramů.
Ariane 6, kterou provozuje francouzská komerční společnost Arianespace, má kapacitu přibližně 22 tisíc kilogramů. Výroba urychlovacích stupňů a infrastruktura ji však omezují asi na deset startů ročně.
Spojené státy v roce 2025 uskutečnily v průměru více než 15 startů měsíčně, především díky SpaceX. Překonat tento rozdíl a zároveň se vyhnout závislosti na zahraniční společnosti je největší překážkou, má-li Evropa zabránit tomu, aby v orbitálním zbrojním závodě zůstala pozadu. Vyžádalo by si to miliardy eur.
„Pokud to Evropa myslí vážně s rolí suverénní vesmírné mocnosti, měla by být schopna pokrýt své potřeby v oblasti satelitů sama,“ uvedl Bleddyn Bowen, autor knihy Original Sin: Power, Technology and War in Outer Space a docent astropolitiky na Durhamské univerzitě v Británii. „To je základní pilíř jakékoli vesmírné mocnosti.“
Evropské startupy zatím nabízejí jen malé rakety
Evropské startupy závodí ve vývoji alternativy ke Spojeným státům, startů však zatím proběhlo jen několik. Firmy se soustředí spíše na rychlost, znovupoužitelnost a domácí zabezpečení než na nosnost, což omezuje jejich vojenské využití.
Jedna z největších evropských nadějí, německá Isar Aerospace, už několikrát odvolala plánovanou misi „Onward and Upward“ a dosud nestanovila nový termín. Její první pokus o start před rokem, jediný pokus o orbitální start z kontinentální Evropy, trval přibližně 30 sekund a skončil pádem rakety. Nosič Spectrum má mít kapacitu pouhých tisíc kilogramů.
Generální ředitel a spoluzakladatel společnosti Daniel Metzler uvedl, že rušení startů „je součástí raketového průmyslu“ a každý pokus přináší cenné zkušenosti.
„Není pochyb o tom, že se dostaneme na oběžnou dráhu a prokážeme spolehlivý přístup do vesmíru,“ řekl.
Hrozby na oběžné dráze přibývají
Mezitím se v průběhu let vytrvale rozrůstala znepokojivá masa orbitálních hrozeb. Umístění jaderných zbraní na oběžné dráze zakazuje mezinárodní smlouva, další vojenské aktivity však zakázány nejsou.
Část obranných aktivit je dobře známá. První vojenský satelit zamířil na oběžnou dráhu koncem 50. let a dnes jich podle údajů astrofyzika Jonathana McDowella létá nad Zemí více než 600. Známá je také role špionážních satelitů, které pořizují snímky a zachycují komunikační signály.
V posledním desetiletí se však začaly vracet schopnosti, které byly během studené války považovány za příliš nákladné nebo za slepou uličku.
Indie, Čína i Rusko testovaly protisatelitní střely odpalované ze země. Spojené státy naposledy provedly podobný test v roce 2008, kdy zničily satelit raketou SM-3 Block IIA odpálenou z lodi, a od té doby vyhlásily jednostranné moratorium na taková cvičení.
Čína v roce 2021 vynesla na oběžnou dráhu objekt, který podle všeho později vypustil další objekt, jenž se vrátil na Zemi. Analytici uvedli, že šlo s největší pravděpodobností o typ částečného orbitálního bombardovacího systému, známého jako FOBS. Ten umístí jadernou hlavici na dráhu umožňující zasáhnout cíl na Zemi v nepředvídatelném čase a z nepředvídatelného směru.
Čínský test posunul tuto koncepci ještě dál, protože k hlavici přidal hypersonický kluzák, který jí umožnil manévrovat při přibližování k cíli.
Žádná jiná země takový test neprovedla. Rusko však během studené války krátce provozovalo systém FOBS, který nakonec opustilo, protože stejného výsledku mohly dosáhnout jiné zbraně, například balistické rakety odpalované z ponorek.
„Nahoře je situace mnohem napjatější než před deseti lety,“ uvedl McDowell. „Člověk se obává, že někdo špatně vyhodnotí situaci.“
Satelity se navzájem sledují z bezprostřední blízkosti
Spojené státy, Čína a Rusko rozmístily satelity schopné manévrovat ve vesmíru a přibližovat se k systémům jiných zemí, aby je dokumentovaly nebo s nimi manipulovaly. Jiné družice se pomalu pohybují těsně pod geostacionární dráhou a naslouchají signálům komunikačních a včasně výstražných satelitů.
V dubnu podle orbitálních dat vypukl složitý tanec „inspekcí“ družic všech tří zemí.
Nejprve se ruský satelit přiblížil ke geostacionární dráze ve výšce desítek tisíc kilometrů nad Zemí a umístil se mezi tři čínské komerční a vojenské satelity, dostatečně blízko na odposlech nebo pořizování snímků.
Poté do oblasti přiletěl americký satelit. Změnil dráhu tak, aby se dvakrát za 24 hodin dostal na vzdálenost pouhých 13 kilometrů od ruské družice. Tím si zajistil dobré světelné podmínky pro pořizování fotografií nebo videa.
Nakonec se ke skupině připojil další čínský satelit, o němž se předpokládá, že byl zkonstruován přímo pro inspekce. Zaparkoval poblíž celé skupiny i další americké vojenské komunikační družice.
Nic nenasvědčovalo srážce nebo manipulaci. Série manévrů však ukázala, jak tři přední vesmírné mocnosti vynakládají prostředky i cenné palivo pro manévrování, aby mohly zblízka sledovat orbitální zařízení svých soupeřů. Současně ukázala, do jaké míry jsou ostatní státy vydány na jejich milost.
Rusko zasahovalo do německých systémů
Německo loni na podzim zaznamenalo zásahy do systémů Bundeswehru ze strany dvou ruských zpravodajských satelitů Luch-Olymp. Ministr obrany Boris Pistorius uvedl, že Moskva i Peking mají schopnost satelity „rušit, oslepit, manipulovat s nimi nebo je kineticky zničit“.
V předvečer ruské invaze na Ukrajinu počátkem roku 2022 vyřadil ruský kybernetický útok na satelitní síť společnosti Viasat modemy po celé Evropě a narušil rozsáhlé oblasti komunikace. V Německu vyřadil z provozu tisíce větrných turbín. Berlín se od té doby zavázal investovat do roku 2030 celkem 35 miliard eur do obranných a útočných schopností ve vesmíru.
„Satelitní sítě jsou dnes Achillovou patou moderní společnosti,“ řekl Pistorius v září. „Konflikty budoucnosti už nebudou omezeny na Zemi, budou se odehrávat na oběžné dráze.“
Americký kongresman Mike Turner před dvěma lety uvedl, že Rusko experimentuje s plánem umístit na oběžnou dráhu jaderné protisatelitní zbraně. Podle Jeffreyho Lewise, ředitele programu pro nešíření zbraní ve východní Asii při Middlebury Institute of International Studies v Monterey, mělo jít o síť zařízení, která by v případě velké války mohla být odpálena a zničit nebo vyřadit vše v určitém pásmu oběžné dráhy.
Toto tvrzení později zopakoval generální tajemník NATO Mark Rutte.
„V takovém světě žijeme,“ uvedl Lewis. „Starty jsou levné, takže všechno zničíte a jednoduše to nahradíte. A je to lepší než prohrát válku.“
Evropa nemá levné ani četné starty
Z evropského pohledu však situace vypadá jinak. Starty nejsou ani levné, ani časté.
Arianespace má za sebou úspěšnou historii a plnou knihu objednávek, včetně vynášení satelitů Leo společnosti Amazon. Její kosmodrom se však nachází na druhé straně světa ve Francouzské Guyaně.
Jihoamerické umístění strategického evropského zařízení působí méně než optimálně v době, kdy americký prezident Donald Trump usiluje o posílení kontroly Spojených států nad západní polokoulí.
I proto Evropa potřebuje rozvíjet startovací kapacity blíže domovu. Snaha o soběstačnost zesiluje také kvůli vyhlídce na závislost na Muskovi, jehož politické postoje ho vedly k podpoře krajně pravicových alternativ k evropským vládám, mimo jiné v Německu a Británii.
„Závislost na spojencích nebo komerčních poskytovatelích, včetně amerického Starlinku, může být riziková, pokud se kritické služby během krizí ukážou jako nedostupné,“ napsali analytici Rand Mélusine Lebretová a James Black v nedávné zprávě.
Andøya jako největší evropská naděje
Nejslibnějším evropským místem je kosmodrom Andøya, který hostil pokusy společnosti Isar Aerospace.
Andøya leží na 69. stupni severní šířky, což umožňuje snadný přístup k polárním drahám. Její historie sahá do roku 1962, kdy se na prvním startu podílely NASA, Dánský meteorologický institut a norské obranné a výzkumné instituce. Cílem bylo studium polární záře.
Dnes zařízení kombinuje civilní a vojenské operace. Přestože se chlubí více než 1 200 vypuštěnými vědeckými raketami, všechny byly suborbitální.
Olsen z Andøya Space tvrdí, že poptávka po orbitálních startech z kontinentální Evropy je dostatečná pro více než jeden kosmodrom.
„Každý týden nám volají noví provozovatelé nosných raket a zprostředkovatelé satelitů,“ řekl. „Nejdříve však musíme přijít na to, jak to udělat, a uskutečnit úspěšný start.“
Evropské státy začínají investovat
Evropské země se jednotlivě i společně snaží do závodu zapojit. Kromě Německa kupuje Polsko od finského startupu Iceye tři radarové satelity se syntetickou aperturou za 200 milionů eur. Británie vyčlenila 3,2 miliardy liber, tedy 4,3 miliardy dolarů, na nové vesmírné schopnosti.
Británie v květnu také zveřejnila první fotografie z teleskopu Noctis-1, který má sledovat spřátelené systémy na oběžné dráze.
Francie má rozpracované pokročilejší programy. Patří mezi ně malé „osobní strážce“, kteří mají hlídkovat kolem citlivých satelitů. Program nese název Yeux en Orbite pour un Demonstrateur Agile, zkráceně YODA. Francie rovněž experimentuje s využitím laserů na Zemi nebo ve vesmíru k narušování nepřátelských aktivit, uvedl Xavier Pasco, ředitel francouzské Nadace pro strategický výzkum.
Německá společnost Rocket Factory Augsburg, známá jako RFA, plánuje letos v létě start z přestavěné bývalé základny britského Královského letectva SaxaVord na Shetlandských ostrovech, nejsevernější části Británie. Také toto místo usiluje o roli evropského kosmického centra.
RFA je dceřinou společností německého výrobce satelitů OHB. Ten se spolu s Airbusem a Rheinmetallem účastní nabídky na vybudování satelitní internetové služby pro německé ozbrojené síly.
IRIS2 má nabídnout alternativu ke Starlinku
Evropská unie mezitím v roce 2022 zveřejnila Evropskou vesmírnou strategii pro bezpečnost a obranu. Od té doby zprovoznila části nové zabezpečené satelitní komunikační sítě IRIS2 a GOVSATCOM. Projekt za 10,6 miliardy eur má nabídnout alternativu ke Starlinku a snížit závislost na americké podpoře.
Síť IRIS2 bude nakonec tvořit 290 satelitů na několika oběžných drahách. Plného provozu má dosáhnout do roku 2030 a sloužit soukromým zákazníkům i vládám. Satelity budují lucemburská SES, francouzský Eutelsat a španělský Hispasat.
„Evropské státy výrazně investují do schopností sledování vesmíru,“ uvedla kapitánka Beatrice Hainautová z francouzského vládního Institutu pro strategický výzkum. „Mít aktivní obranné nebo útočné schopnosti ve vesmíru je jedna věc, stejně zásadní je ale vědět, co se tam skutečně děje.“
Text vychází ze zprávy agentury Bloomberg a je redakčně upraven pro české čtenáře.
ZDROJ: Bloomberg.com
